Kotvička (Czech)

Kotvička

Vítr si lehce pohrával s vlnami v zátoce kde náš seiner právě kotvil. Podmračené letní nebe slibovalo další déšt, proti čemuž aljašská příroda jistě nic neměla, její svěží zeleň je důkazem tohoto odvěkého spojenectví. Tohle léto se ale od těch ostatních dost lišilo. Obvykle krátký "summer time" s řadou podmračených dnů se tentokrát nekonal, naopak bylo slunečno a příjemně teplo. I přes dobré počasí cesta do kotviště neproběhla tak hladce, jak jsme si mysleli. 

Prvním drobným problémem byly vlny o výšce tak šesti stop, což jsem já nesl celkem bez problémů, ale náš kolega Ethan z toho už ovšem tak nadšen nebyl, což potvrzoval pravidelným krmením rybiček (nezištné předávání natrávené potravy z vlastního žaludku nižším obratlovcům). Ostatně netrvalo příliž dlouho a brilantně jsem ho napodobil. Stalo se tak druhého dne co jsme rybařili u Esther Island (Velikonoční Ostrov) a draze nabývali naše první zkušenosti. Jen tak pro představu, vyhození sítě do moře, jejímu uzavření a následnému vytažení se říká set, na jehož konci se v lepším případě na palubě topíte v rybách. Když se jede naplno, tak se dá udělat až čtrnáct setů ve čtrnáctihodinovém dni, o čemž se vám bude pak ještě hodně dlouho zdát. Nemyslím si, že jsem úplná sušinka, ale když člověk pobíhá po houpající se palubě, kompletně nepromokavý, v gumovkách a sexy čepičce, snaží se složit korkovou šnůru naší sítě do krásných pravidelných kroužků, má opravdu hodně co dělat. Pro dotvoření správné atmošky k tomu samozřejmě ještě prší, pořádně fouká a je zima. To vše má za následek, že na kokrlajně za kterou máte pořádně tahat většinu času spíš visíte, přitom ale stále musíte pomáhat s vlastní sítí aby se vám nekupila. Tohle všechno by samo o sobě šlo, ale když si to všechno zrevidujete a zkombinujete, prší, všechno se houpá, všude kopce sítí, vy balancujete na rantlu lodi, taháte za síť co jde zleva doprava, nahoru a dolů, no zkátka kmitáte jako šroub, prostě požiteček. Tou třešničkou na pomyslném dortíku toho všeho jsou medůzy o velikosti melounu. Pokud jezdíte k moři, tak z vlastní zkušenosti víte, že naplavat do medůzy může být opravdu velmi "intenzivní" zkušenost. No a tak si zkuste představit, že stojíte pod sítí která je tažena přes rumpál, co máte akorát tak nad hlavou a prší na vás tyhle žahaví zmetci po kilech. Hned první set jsem jich dostal pár na uvítanou do své spanilé tváře, (či ksichtu chcete-li) a málem jsem si ucvrnk, slušnější výraz asi nenajdu. Nejhorší je, že si nesmíte obličej umýt, protože na to nemáte čas, ale hlavně slaná voda jejich pálivost ještě aktivuje, takže se buď nejdřív natřete vazelínou (tak, jak to mají mazlíčci rádi,ale kde bych ji vzal?), nebo, když máte konečně čas, tak si všechen ten sliz utřete papírovým kapesníkem, opláchnete sladkou vodou a do sucha vysušíte, takže vás to pálí už asi jen tak 5-6 hodin (a pro pány: rozhodně za žádných okolností nekonejte potřebu bez toho aby jste si nejdříve velmi, velmi intenzivně umyli ruce, neb následky mohou být "nevyslovitelné"). Tohle vše už jsem onoho ráno věděl a znal, ale přišla nová zkušenost. Jedna vypasená medůzka si hopla zrovna ve chvíli, kdy jsem se nadechoval a to, bohužel, hluboce a pusou. Nějak se mi to v hlavě spletlo, snad jsem si vybavil nedávný hodokvas, který zahrnoval chod syrových ústřic či co a nerozvážně polkl. No, snažil jsem se to vybrat, ale ten nálev z mořské vody, v níž mi to bylo naservírováno, už byl na mě moc. Problém byl v tom, že jsme potřebovali dodělat set, takže jsem musel dál skládat síť, ksicht mě pálil jako ďas, každou minutu jsem se snažil vyzvracet (nakrmit rybičky, viz výše), a tak celkově mi to dělalo strašně dobře a práce mi “šla od ruky”. Pro našince bych to mohl "abstraktně" přirovnat ke spanilé jízdě na velkém řetízáku uprostřed podzimní bouře, který musíte přes veškerou mdlost vlastní silou roztáčet. To mi přijde "abstraktní" či ujetý až, až.

Tenhle zážitek mi tak trochu připomněl nedávný žertík, když mě chlapci z Easy Freeze s přátelským úsměvem poslali vynést odpad do přístavu. Apropo jen tak z úcty k detailu, Easy Freeze je malá firmička ve Valdez zabývající se zpracováním ryb, co chytí sportovní rybáři. Záleží na objednávce, ale většinou rybu nejdřív vykostíte, stáhnete z kůže, naporcujete, dáte do pytlíků, vakuum-pakujete je (krásné slovíčko že? zrovna jsem je stvořil) a pak deep-freeze, čili zmrazíte. No, zradu netuše jsem na konci šichty naložil vozíček třemi kýbli rybích kůží a vnitřností a hrdě vyjel. Po deseti hodinkách všech výše zmíněných roztomilých činností vám to nepřijde jako problém, spíš jako plus, neb se dostanete ven. No chlapci pro mě měli slabost, myslil jsem si naivně. To jsem netušil, že tam už čekají naši půlnoční, super vyhládlí zákazníci na svou véču. První formace racků uhodila v uzavřeném šiku a chvilku jsem přemýšlel zda je to velmi inteznivní déšt či nám přišli kroupy. No ale ani letní průtrž mračen není takhle teplá a rozhodně nemá takové "aroma". Do třicetisekund, jsem nad sebou měl malý kroužící hurikán jehož oko se na mě plně zaměřilo. Pod těžkou palbou jsem bravurně prokličkoval tekutým peklem a dosáhl odpadní rampy, nekompromisním obloukem jsem vyhodil odpad na pás na který se ihned sneslo hejno ptactva. Má pomsta spočíval v naakumulování asi tak hektorlitru vody co se používá k propláchnutí rampy, a v následním spláchnutí odpadu a pomalejších racků pořádným proudem vody. Běhěm zpáteční pohodové cesty zpět na pracoviště jsem přmýšlel o moudrosti matky přírody a "vykutálenosti" lidstva.

Prérijí

Než budu ale dál pokračovat v barvitém popisování příhod co jsem tam zažil, zmíním jak jsem se na Aliašku vlastně dostal. 

Vše začalo ve staré dobré Evropě, dokonce i v mé vlasti. Táhlo mne to zase ven a byl jsem opět na křížku se svým bankovním kontem a hledal jsem nějakou levnější alternativu jak se dostat na Americký kontinent. Prozřetelnost mi seslala do cesty mého kamaráda Vláďu. Mířil zrovna autem do Irska vyzvednout svého psíka a měl volné místo. Prosvištěli jsme to Německem, Francií a trajektem dorazili do Irska. Za celou cestu jsme bourali pouze jednou, a nikoli fatálně, takže nečekaný úspěch. V Irsku jsme navštívili řadu kamarádů, podnikli nějaký ten výlet, ale pak se to nějak začlo komplikovat. Nadešel čas koupení lístků do USA, značky "nejlevnější kamkoli". Letenku jsme pořídili na začátku bujaré oslavy (nějak už si nepamatuji čeho), byla do Chicaga za cca 140 EU jedním směrem, paráda. Hlavním cílem mé cesty bylo opět západní pobřeží USA či Kanada (všimněte si mé typické přesnosti USA či Kanada, plus mínus autobus), což je přeci jen od Chicaga ještě kousek.

Rozhodl jsem se tedy pro výlet s autobusovou splečností Greyhound z Chicaga do Vencouveru (kýžená Kanada). Žel Bohu koupě jízdenky připadla na závěrečnou fázi oslava, což mělo dost tragické následky. Když jsem se ránu probudil, či spíše v pozdní dopoledne, tak jsem zjistil, že lístek sice mám, ale finální destinace nenese jméno Vencouver, leda tak začíná od V a to bylo asi tak všechno. Po půl hodině hledání už bylo jasné, že nemám lístek na pobřeží západní ale na dálný americký východ. Později jsem se pokusil o reklamaci, ale můžu vás ujistit, že proti tomu je Greyhound opravdu zaminován. No nic, tak do Chicaga to bylo jasný (pak se holt uvidí), jako obvykle, zřejmě stopem.

Imigrační i přelet proběhli hladce, v Chicagu jsem zaskočil na Greyhound zkusit ještě jednou reklamaci, ale chování personálu byla už od začátku ostuda, výsledek mě proto nepřekvapil. Urychleně jsem se vrátil na letiště a odtamtud jsem to vzal autobusem do blízkého městečka Rockfordu, kde jsem si našel tiché, bezpečné a útulné místečko v jednom roští na předměstí a v klidu a pohodě přespal. Další den jsem začal stopovat na blízkém vjezdu na dálnici 90 (highway number 90) směr západní pobřeží. Po cca třech hodinách mě místní značně arogantní strážník upozrornil, že na vjezdu na dálnici se stopovat nesmí (lež, byl jsem před cedulí co to zakazuje) a že ve státě Ilinois se nesmí vlastně vůbec stopovat (opět lež viz níže). Sbalil jsem svých pár švestek (ani ne pět) a chvilku se potuloval po městě a pak jsem přejel autobusem do Madisonu ve Wisconsinu. Štěstí mi přálo, zastavili jsme před místní universitou. Krátce na to už jsem jako "zahraniční student" projížděl internet. Ve velmi rychlém sledu jsem zjistil, že v USA se stopovat samozřejmě může, striktní zákaz je jen na většině dálnic. Uspokojen jsem tedy vyrazil směr západ. Přešel jsem pěšky Madison, přespal v blízkém lomu a osvěžen ranní rosou pak šlapal dál s dobrou půlkou amerického kontinentu pred sebou.

Tahle cesta směr "divoký západ" mi zabrala několik týdnů a skončil jsem nakonec někde úplně jinde než jsem púvodně plánoval. Většinu cesty na Západní pobřeží jsem urazil po dálnici číslo 90, co vede přes Wisconsin, Minesotu, South Dakotu, Wyoming a Montanu. Ve Wisconsinu a Minesotě už bylo pěkně teplo, měl jsem štěstí a s pár prima američanany jsme vyrazili na výlet, kde jsme v kaňonu, kde měl Jesse James unikat před zákonem, slézali skály, bez vybavení, pěkně na ostro s tím, že americká část expedice, se na vrcholu řádně zkouřila. Já abstinoval, neb jsem si řekl, že si dám nějakou chvilku od zeleného pokušení voraz, plus se mi zdálo 40 metrů kolmo bez lana bez předchozích zkušeností, jako výzva sama o sobě.

Když jsem přejel do South Dakoty, začalo se klima jaksi měnit. Úrodné nížiny Midwestu jsem zanechal za sebou a pusté pláně "bad lands/špatné země", pomalu přecházely v chladná pohoří. První mrazík jsem zažil v Black Hills, kousek za Siux Falls. Vy, co mě znáte, si teď možná říkáte, co že jsem po všech těch letech železné podpory Šuspova Otužileckého Sboru tak rozmazlený. No ono než jsem nějak vyrazil na tehnle výlet, tak jsem si myslel, že se budu zdržovat spíše v jižnějších částech zápaního pobřeží. Nechybělo mi tedy základní vybavení, jako brýle pro potápění, tričko do tropů s výborným odparem, pestrobarevný, kostkovaný kilt od kamarádky Petry abych se mohl sexy opálit a tak dále. Celkem rychle jsem ale zjistil, že situace si žádá změny a to né jedné. Během pár dní paběrkování kolem dálnice, jsem získal řádné termotričko, rukavice, pravda jedna bílá a druhá černá a obě levé, ale co, hřály, tedy kromě jednoho prstíku co chyběl. Jeden milý pán ,co mě později svezl, mi daroval použité, ale pěkné kožené boty a bundu, za což jsem byl opravdu rád, neboť den před tím už jsem spal na sněhu. No, Wyoming udeřil chumelenicí a sníh kolem dálnice jasně naznačoval, že tady se dá sotva mluvit o jaru. Montana byla opravdu chladná a já se opět začal ptát, proč vždycky skončím v nějaký brutální ledničce, když už roky toužím po teple tropů. Přesto jsem si nedal říct a ještě to pěkně dorazil, když jsem vyrazil do Glacier National Park. Tohle místečko mělo pro mě na skladě celou řadu novinek. Zima a sníh byly už standard, ale medvídci to bylo něco jiného. Jo jo, Glacer Park je známý ráj našich milých grizlích kamarádů.

Hned u vjezdu jsem si přečetl povzbuzující letáček, že stále ještě hledáme toho a onoho turistu z minulého roku. Podezřelý trus a ohlodaná lopatka neurčitého púvodu hned kousek za vstupní bránou na liduprázdné stezce na sebevědomí moc nepřidají. No, přesto jsem ve zdraví dorazil do základního tábora. Tou dobou jsem už zjistil, že naprostá většina parku je ještě pod sněhem a tedy pro veřejnost uzavřená a mimo jiné, že grizliové se právě proubouzejí a mají pořádný hlad. Řádně jsem oddělil veškerou svou stravu a uschoval ji v pro ni určeném silně oplechovaném kontenjneru. Přespal jsem tam jednu noc, užil si čilého ruchu na stanovišti, který díky Bohu zajištovali pouze ochočení srnci.

Celkem rozumně jsme to druhý den opustil park a nabral směr Kanada. Asi bych měl zmínit, že během mé cesty na západ jsem tak trochu pozměnil své plány a místo práce na organických farmách, jsem se rozhodl rybařit na Aljašce. Dúvody jsem měl v zásadě tři. Už dlouho jsem chtěl vyrazit na moře, protože je miluju. Potřeboval jsem vydělat nějaké peníze a chtěl jsem vidět Aliašku, neb mi byla doporučena jako přírodní skvost. Takže jsem v klidu a pohodě došel , či dstopoval, na Kanadskou hranici, kde se mě zeptali kdo jsem, od kud jsem a jesti mám peníze a nechali mě jít (o razítko do pasu jsem si musel říct, bylo jim to opravdu lautr fuk). Hned první svezení na Kanadské straně se mi ale málem stal osudným.

Toro, toro

Až do onoho slunečného květnového podvečera jsem měl s Kaňaďany prima zkušenosti. Potkal jsem je párkrát na svých cestách, pěkně jsme si popovídali o nemorálnosti amerického imperialismu a nechutné zahraniční politice USA, odsouhlasili si důležitost přírodních krás, jak je skvělé, když v zimě sněží a na závěr se "poplácali po ramenou" kvalitou a dostupností našich zdravotních systémů. Zkrátka, prima národ.

Za hranicí jsem tedy přerovnal věci a v dobrém rozmaru vyrazil směr sever kochaje se krásami kanadské přírody. Za necelou půlhodinku se ale začalo právě z onoho směru až nepřirozeně rychle stmívat a temná modř s podtónem hromobití neslibovala úplně nejpohodlnější noc. Začal jsem prozíravě pokukovat po nocovišti, když v tom se z poza zátočiny vynořilo jedno zřejmě z posledních aut toho dne. S rukou hrdě vztyčenou jsem se přihlásil o svá práva, v té chvíli ještě netušíc co mě čeká. Týpek kolem 45 zastavil, podezřívavě se zeptal kam mám na mířeno. Řekl jsem mu nejbližší město mým směrem a on na to, že tam bude "značně pršet" přeloženo velmi slušně. V té chvíli už si mé oči lehce potěžkávaly kalibr brokovnice na zadním sedadle a pušky na sedadle předním, "akorát na dosah." Ač se na mém nose podepsala ledac jaká chemikálie z předchozích let laboratorní řehole, aroma whisky co se z auta linulo však opravdu pominout nešlo. Chvilku jsem dokonce přemýšlel zda na ní to auto nejede, no později se ukázalo, že pouze "pilot". Konverzace se postupně rozvinula, dostal jsem prvního loka "kolalokovy limonády", seděli jsme v autě na straně silnice a usnesli se na tom, že půjdem navštívit jeho bráchu. 

 

Dům jeho drahého sourozence, či možná někoho úplně jiného, stál nedaleko a zel prázdnotou. Následovalo více alkoholu a konverzace se stávala čím dál jednodužší se značně se opakující notou. Po zhruba daší hodince mi byla nabídnuta má "zelená potěšení", zůstal jsem ale věren své "přestávce" co jsem si na půl roku předepsal, a tak si Šéf zdatně zašlukoval sám. Krátce na to došel k názoru, že je načase změnit lokál, z čehož jsem neměl úplně nejlepší pocit. Překvapivě se mu už na potřetí podařilo trefit do dveří a jako zázrakem pak najít auto a dokonce i nastartovat, což mě rozhodně nenadchlo. Jedinou naději jsem upíral k jeho prohlášení, že jeho dům je na ranči, takže to mohlo být jen kousek po polní cestě. Byl to opravdu velký ranč. A teď ruku nahoru ti z vás, kdo byli někdy už v autě, jehož řidič byl úplně na šrot zhulenej jako čínskej bůh srandy a se dvěma puškama po ruce. Nikdo? No tak zase první, řeknu vám, parádní kombinace. Cesta byla značně adrenalinová, částečně proto, že zapnutí světel kolem jedenácté v noci se ukázalo "nepřekonatelnou motorickou hříčkou". Až na "duci, duci" s jedním balíkem slámy, jsme to oba zvládli a já byl uveden do "jeho" domova.

Což o to, bejvák to nebyl špatnej. Všechno pěkně ze dřeva, krásnej krb, kanadská vlajka, jen těch trofejí všude kolem na mě bylo trochu moc. A ukázalo se, že strejdovi zřejmě chyběl ve sbírce vedle grizliů, losů, vlků a rosomáků nějak ten mladej "internacionlání zajda". Konzumace alkoholu na straně hostitele se zvýšila na průtok obstojně rozjetého místního baru, a témata diskuze se stala značně animálními.

Měl jsem teď opravdu plnou pozornost nadšeného lovce, jenž mi nabízel jeden nevšední zážitek za druhým. Nabídku na vysřílení místního stáda jaloviček jsem taktně odmítl, s tím, že nezabíjím, pokud nemusím. Následovala šance vydat se na lov meděda, která mi tak tak utekla, do teď nevím jak, ale bylo to s chlupem a celkem jsem se u toho už zapotil.

Další útok už byl frontální. Strejda se mi svěřil, že je hrozně nadrženej. Cítil jsem, že kruh se uzavírá, ale přiznám se, že "krk" nebyla ona z částí těla která mi dělala v tu chvíli největší starosti. Snažil jsem se vybruslit a hrát o čas. Nadhodil jsem, že můžem jít navštívit nějaký místní zábavní podnik. "Všechny jsou zavřený" odpověděl stroze. Jeho pohled se upřel značně pod úroveň mých očí. "Hmm, no co se dá dělat odvětil jsem, tak to necháme na příště". Ale už bylo pozdě, rudý vzorek mého kyltu udělal své. Se slovy, že by měl řešení se mu podařili zkoordinovat více či méně plynulé dva kroky plus mínus mým směrem a rychlým hmatem, jsem přišel o svou sexi sukýnku, dar to mé kamarádky Petry. Díky Bohu byl onen den sice slunečným, ale vál severáček, tak jsem si neobvykle nechal něco pod, což mě asi zachránilo. Pampalíny byl zaražen vidinou mých chlupatých stehen, plus kvalitního kousku spodního prádla, jehož střih jej jednoznačně překvapil. Značka už se lety sloupala. Rodinou historii tohoto kousku garmentu by mu můj děda určitě barvitě vylíčil, ale byl jsem tam jen já a tak jsem využil okamžiku překvapení.

Duchapřítomně jsem znovu nabyl kiltu, přímo jsem se omluvil, že ač celá řada mých přátel patří k čtyřprocentní menšině, já jsem na děvčata a začal si balit věci. Lovec se zdál zaskočen a díky mé profesionální rychlosti se mi podařilo dostat se do cca dvou minut ze dveří, tuše, že další šanci už mít nebudu. Rychle jsem prokrličkoval po polní cestě na místní silnici a ihned zamířil do škarpy a blízkého lesíka. Tam jsem pak dále s ušima napnutýma k prasknutí pokračoval nějakou chvilku z dosahu a začal hledat tichý kout kde bych hlavu složil. Díky Bohu se mi podařilo v klidu spočinout a ráno jsem se z nebezpečné lokality dostal nejdříve po svých a pak s pocí jednoho vysloužilého indiána a jeho Mercedesu. Zažil jsem toho při stopování dost přátelé, ale tohle bylo asi nejtěsnější únik nezáviděníhodnému sexuálnímu zážitku, zvláště vzpomenu-li na své hemeroidy.